Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 06.04.2012 08:51:03

Němečtí pinčové a kříženečkové

NAŠE PŘÍBĚHY

            NAŠE PŘÍBĚHY...                                                                                                                                                                                                                     

Záhada rozluštěna

Po hodně dlouhém pátrání a dlouhém přemýšlení co že je Dasty za plemeno, bude záhada rozluštěna.

Mnohokrát nás zastavlili lidé s otázkou, co je to rezavé za rasu. Pletli si ho z liškou a pokud běhal někde po poli a šel někdo kolem, tak se zastavoval a říkal..podívej, tam utíká liška. Jaké překvapení, když ta liška přiběhla na zavolání a ještě k tomu držela v tlamě aport. A dokonce štěkala.

Záhadu nám pomohla vyřešit teta darmerková, za to jí děkujeme. Sice měla už dříve nápady, které byli hodny obdivu a při troše fantazie byli i proveditelné jak u Dastyho tak u Bena, přece jen jsem se bála z tou teorií vyjít na světlo.

Teď se nebojím..protože mám důkaz.

Dasty je Herzký lišák...fotku jsem si půjčila z jedněch německých stránek, tak snad se nebudou zlobit.

                  

 No..pochybuje snad někdo o pravosti jeho plemene?!

KELLY A JEJÍ PŘÍBĚH LOVECKÉ DOVEDNOSTI (vypráví Kelly)

Stalo se to, když jsem byla malé nohaté, dosti neohrabané miminko. Jako snad každé štěně i já jsem byla hodně zvědavá, všechno jsem musela prozkoumat, každou pavučinu vymést a nosit věci, abych se pochlubila, i když v mnoha případech nebylo čím se chlubit. Klacíky, různé předměty a věci o kterých nejde dál psát, vše bylo pro mne hrozně důležité.

Ale nejdůležitější bylo to co mělo nějaké nožičky, nebo něco čím se to pohybovalo. Nepřestala jsem zkoumat ty zajímavé věci, protože byli nejdůležitější na světě. A to se mi vymstilo a dlouho jsem nosila ozdobu na čumáčku. Dodnes ho nemám černý.

Moje dvounohá smečka seděla, oni tomu říkají pařila, venku a já běhala po zahrádce a hledala zase nějakou zábavu. Nudila jsem se, protože nic tam nestálo za můj zájem.  Zcela znuděně, bez zájmu jsem prošla kolem paničky a lehla si za její židli. Záda jsem si opřela o zeď. Usnula jsem spánkem bezstarostného štěněte. Zdál se mi krásný sen, ze spaní jsem pokňourávala a mé nožičky běhali po úžasně měkkém trávníčku. Najednou mě začalo něco lechtat na zádech. Vyskočila jsem a dívám se na to, co mě probudilo. Něco nohatého, tak titěrného se pohybovalo po zdi. Byl to pavouk. Konečně nějaká zábava. Začala jsem štěkat a upozornila jsem paničku, že budu lovit. Přikrčila se a začala jsem poskakovat.  Všichni se už smáli, ale já jim ukážu. Zamířila jsem a přesně vypočítaným odhadem jsem skočila po pavoukovi. Můj čumáček narazil na tvrdou zeď. Pavouk se mi rozmázl na čumáčku a zeď mi odrala čumáček. Seděla jsem před zdí a nevím jestli jsem se víc styděla, nebo to bolelo. Smáli se úplně všichni. Panička mě vzala, ošetřila mi čumáček a tulila mě k sobě. Usnula jsem vyčerpáním. A víte co, pavouky už nelovím. 

KELLY A MRAVENEC (vypráví Kelly)        

 Každý rok co jsem u své rodiny chodíme na velikou procházku, které ti dvounožci říkaji POCHOD. Jde o to, že se všichni jednoho dne ráno sejdou, zapíšou své jména a jména i nás čtyřnohých kamarádů, zaplatí strtovné a vyrazí do přírody. Mají za úkol projít určitou trasu, ale jde spíš o procházku a sejítí se s přáteli. Za cílovou čárou dostaneme nějaký mls, diplom a taky medaily. Je to super, tedy hlavně pro nás. Ani nevíte, jak je vzrušující strkat nos do všech těch děr a kolik je tam pachů a vůní. Ale to vy lidi nikdy nebudete chápat. Nechápete, že třeba ta rybička,  která se tak dlouho smažila na sluníčku, tak krásně voní a že jsme taky fintilové a chceme vonět, nebo nějaká ta myšička je taky příjemný parfém a není zas tak drahý, jako ten Váš. Ale to jsem odbočila. Zase nejsem tak moc náročná a voním se jen občas, sice pak skončím ve vaně, ale i za tu chvilku parády to stojí. Vrátím se k té bezva procházce. Jak už jsem psala jsem dosti zvědavá a tak občas strčím něco kam nemám. Měla jsem volnost a tak jsem i ze svým synáčkem dělala průzkum okolí.  Páníčci si povídali mezi sebou, když jsem našla velkou hromadu, kde se to jen hemžilo. Začala jsem prozkoumávat copak to asi je. Pacinkou jsem šťouchla jen tak do kraje, ale to jsem neměla dělat. Po třech nožičkách s velkým ječením jsem doběhla k paničce. Mysleli si, že mám něco v pacce, ale to co tam našli je hrozně rozesmálo. Na jednom polštářku byl zakouslý velký červený mravenec.

JERRDá se to papat?Y A JEHO DNY "D"  (vypráví Kelly)Bojim, bojim...jedno z Jerryho miminekmaminka při kojení - už to není sranda, když mají zubíčky

Ani jsem se nenadála a z mého malého psího miminka byl dospělák. A jako na každého i na něj A už jdu spinkat, jsem už moc unavená!začali doléhat takové..no..jak to jen napsat..pudy..ano to je to správné slovo. Slečny i vdané paničky se za ním otáčely a já jsem byla pyšná na svého synka. Jaké bylo mé překvapení, když se Jerry jednoho dne pustil do pejska. Hopsal po něm i kolem něj, dělal ty divné pohyby pofňukoval při tom a já jsem se málem hanbou propadla. Můj syn a je gay. To se mi snad zdá. Fenky očichal a ignoroval jejich namlouvání, ale jakmile proběhl nějaký fešák, už na něm hopsal. Vzdala jsem se myšlenky na vnoučátka. Jednou k nám přijela na návštěvu Darča. Bohužel měla své dny. Neuhlídala jsem je a byla jsem babičkou - sice takhle jsem si to nepředstavovala, ale byla jsem ráda, že mám vnoučátka a můj Jerry není jiný. Jak jsem se mýlila..vrátil se opět k svému hopsání po psích fešácích a holky mu byly fuk. Zase náš starý Jerry..ach jo. Jednoho dne u nás zazvonil zvonek a panička šla otevřít. Stála tam paní a z košíku na nás koukala malá hlavička. Paničky se něco domlouvaly a pak si moje panička vzala Jerryho a mě zavřela. Šílela jsem,... bála se o svého Jerryho, nevěděla jsem co se s ním děje a kde je. Až večer to panička říkala pánečkovi a já se to dozvěděla. Jerry tu měl nevěstu, ale moc ho prý nebrala. Byla jsem zklamaná, fenečka se mu nabízela a to moje trdlo se vůbec nesnažil. Opakovalo se to tři dny. Pak panička hrdě donesla Jerryho a řekla: "Trvalo to, ale podařilo se!" Z vyprávění jsem se dozvěděla, že se fenka točila kolem Jerryho, provokovala a poskakovala kolem něj, ale vše bylo marné. Ztratila chuť si něco s tímhle ňoumou něco začínat. Hrdě odcházela a v tom se to stalo. Jerry na ni Nejsem prostě miláček?skočil a před očima všech ji znásilnil. Fenečka kvíkala, ale náš drsňák nic neslyšel. Frkal..hekal a vše kolem mu bylo jedno. Slečinka to neustála a podlomili se jí přední nožičky a čumáčkem se zavrtala do země a jak se Jerry snažil, tak jela čumáčkem v zemi a že byla zem měkká, tak ji trochu poryla. Jerry unaveně padl hlavičkou na její záda a po chvilce se vítězně rozhlížel kolem s pohledem prvotřídního kance. Fenečka se celá třásla, ale postavila se na všechny čtyři a opatně jí páníčci utřeli čumáček. Hodinu pak stáli jako vláček. Pak si fenečku odvezli domů a za dva měsíce jsem byla hrdou babičkou. Přesně v tomto scénáři se to opakovalo ješte jednou, ale s jinou fenečkou. Pak se vše vrátilo do starých kolejí - Jerry dál hopsá po pejscích, ale já vím, že to umí i s fenkama..sice s násilnickými sklony, ale hlavní je, že to umí a já jsem 10 násobnou babičkou. A víte co? Jerry už má zase domluvenou schůzku, tak jsem fakt zvědavá.Já nejsem kamzík?

 

 

 

 

 

NAŠE CESTA K AGILITY 

Jezdíme na různé výlety. Naši páníčkové vybírají pouze ty výlety, kde můžeme my. Tehdy volba padla na Brno, kde se zrovna konala výstava našich čtyřnohých kamarádů. Jelikož jsme jeli na něco takového poprvé, tak jsme doma zapoměli naše techničáky (očkovací průkazy) a tak jsme museli vytrpět prohlídku pana doktora, který se na nás podíval z výšky a řekl, že jsme v pohodě a že můžeme jít fandit všem štěkajícím kamarádům. Bylo docela horko a tak jsme vešli do nějaké haly, kde byly nějaké tyčky..mosty..kladiny a my nevěděli na co to je. Škoda, že jsme tehdy neutekly, protože páníčkové zjistili, že všechny ty překážky jsou na psí sport, který se jmenuje agility. Bohužel si usmysleli, že je to přesně to, co potřebuje Jerry, který je hyperaktivní a pořád potřebuje něčím zaměstnávat. A tak jsem se do toho namočila i já. Někdy se nám prostě chce a někdy si panička obíhá překážky sama, než zjistí, že dnes to prostě nemá cenu. Asi ji to baví, protože nás mučí pořád dokola a fakt jí to někdy docela trvá, než jí to doklapne a nechá nás v klidu. Snad proto si pořídila to malé třeštiprdlo Dastyho. Je to zatím dvouměsíční blázínek, tak se teprve uvidí. No, než doroste, tak nás panička asi bude nutit hopsat a běhat a my se budeme snažit pro její potěšení a co je hlavní,   pro ty pamlsky...lovecký salámek...který opravdu stojí za tu námahu.

TOPlist